Když se jednou za čtyři roky (u nás někdy i častěji…) ujímá své role nový vládní kabinet, téměř vždy žádají jmenovaní ministři o tzv. "sto dnů hájení", během nichž by opozice i veřejnost měla mhouřit oči nad jejich tu menšími, tu většími přehmaty a "kotrmelci".
Když na začátku října došlo v našem semináři ke změně na postu spirituála a své nové role se po odcházejícím P. Wasserbauerovi zhostil P. Miloslav Kabrda, o žádnou "dobu hájení", neřkuli "mhouření očí" nežádal a tak nám nic nezabránilo v tom, abychom jej velmi záhy zasypali smrští zvídavých otázek. A nový spirituál skutečně překvapil, když se do otázek jemu položených pustil s "vervou" a důkladností a jeho odpovědi byly natolik zajímavé, že původně zamýšlená "redakční úprava" se smrskla na minimum téměř žalostné a drtivá většina odpovědí byla ponechána v autentickém znění:

 

1. Odkud pocházíte a jaká byla Vaše cesta ke kněžství?

Pocházím z Polničky u Žďáru nad Sázavou.
Obec byla založena při žďárském cisterciáckém klášteře.
a druhý dědeček z matčiny strany byl zemědělec, tatínek švec.
Rodiče měli svatbu v roce 1954 v únoru.
To už tatínek pracoval v těžkém průmyslu, maminka doma a pak od r. 1959 v JZD.
Mám tři sourozence, dva bratry a sestru, jsem nejstarší. Ostatní sourozenci mají rodiny.
Bratři bydlí v rodné obci, sestra v Novém Městě na Moravě,
kde jsme se ostatně všichni narodili v okresní nemocnici.
A rovněž jsme tam v nemocniční kapli byli pokřtěni.
Letos zemřel v devadesáti letech pan farář Kotík v Křižanově, který mě křtil.
Od mládí jsem ministroval (od dědečkova pohřbu v prosinci 1965).
Polnička je kostelu přespolní. Chodili jsme pěšky do Kláštera asi 3 km.
V roce 1967 přišel do farnosti otec Jan Kubát a ten mi dovolil spolupracovat s ním na všem.
Liturgií počínaje, opravami konče.
Od sedmé třídy až do maturity jsem býval v kostele a na faře při všem.
Právě jemu jsem na konci 3. ročníku gymnasia řekl:
"Otče, chtěl bych být knězem, jako jste vy".
A on mi odpověděl: "Dobře, začneme s latinou".
Viděl jsem život kněze zblízka.
Viděl jsem, jak sloužil mši svatou, jak se modlil, jak bydlel, jak jedl,
jak jednal s lidmi, co říkal jim i co říkal o nich.
Můj vzor byl pro mě dokonalý.

2. Kdy a kde jste studoval? kdy, kde a od koho jste přijal svátost kněžství?

Základní škola v Polničce 1961-1970.
Gymnasium ve Žďáře nad Sázavou 1970-1974.
Bohosloveckou fakultu v Litoměřicích (1974-1981), s vojenskou službou (1979-1980).
A pak už Telč 1981-1983;
Staré Brno 1983-1987;
Lipník, Krhov, Hrotovice 1987-1990;
Brno, svatý Augustin 1990-2005;
Újezd u Brna, Žatčany 2005-2010.

Jáhenské svěcení 22. února 1981 v Brně od otce biskupa Josefa Vrany
Kněžské svěcení 28. června 1981 v Brně od otce biskupa Josefa Vrany.

 

3. Čím a kdy si Vás "přitáhlo" salesiánské dílo
a jaký má Vaše členství v řeholní společnosti SDB vliv na Váš kněžský život?

Jako chlapec jsem si čítával v knížce msgre. Štancla o salesiánech,
kterou si tatínek přinesl z exercicií ve Dvorku u Přibyslavi, kde byl za války.
Do Kláštera jezdíval na pouť ke sv. Janu Nepomuckému z Hlinska kněz důchodce otec Jindřich Pešek, salesián. K němu jsem chodil ke zpovědi v letech gymnasiálních. Jezdil jsem za ním do Hlinska. Zemřel, když jsem byl v Litoměřicích.
Ten zpovídal skoro stále a nenechal nikoho projít bez povšimnutí. Každého zval ke zpovědi.

V Litoměřicích jsem se seznámil se salesiány v semináři.
O vánocích hned první rok jsem s nimi jel na "chaloupku"
a tam mě zaujal otec František Míša natolik, že jsem poprosil o vstup do společnosti.
Noviciát jsem začínal 17.10.1977, první sliby za rok(1.9.1978)
a věčné pak v roce 1985 na faře u P. Meda v Rosicích.
Byl jsem formován v semináři pro službu faráře na faře.
Pak jsem až do nedávné doby jako farář žil.

Moje řeholní povolání má důvod tento:
Chci a vždy jsem chtěl zcela patřit Bohu.
Úplně všechno mu vědomě se slibem dát.
Proto jsem chtěl být členem řeholní společnosti, abych zcela Bohu patřil.
Co a jak budu dělat, to jsem neřešil.
Od roku 1967 jsem stále četl Následování Krista od Tomáše Kempenského a byl jsem formován k naprosté odevzdanosti.

Společnost mi dala především bratry, přátele a také domov.
Tvář Dona Boska je tváří mnicha, člověka zcela Bohu odevzdaného.
A já jsem byl formován dávnými mnichy žďárskými.
V jejich blízkosti (v blízkosti jejich kostí) jsem prožil sedm let.
Kostel jsem každý týden uklízel, umýval podlahy a lavice,
chystal mši svatou a všechny obřady, křty, svatby, pohřby.
Mnoho hodin jsem prožil v těch letech v klášterních zdech,
ve kterých se mniši pět set let modlili.
Proto jsem také v prvních měsících roku 1995 byl na zkušené v Sept-Fons, abych si vyzkoušel, zdali náhodnou nepatřím jim, cisterciákům.
To mě bylo zrovna čtyřicet.

4. Kde jste jako kněz doposud působil?
Máte na nějaké působiště zvlášť hezké a příjemné vzpomínky a proč?

Všechna místa, kde jsem byl, byla překrásná.
Všude mně bylo dobře.
Nikam se nevracím, protože život jde dál, na cestě se jen potkáváme.
S někým ujdeme kus cesty, s někým kousíček.
Jsme posláni ke službě a ne k zábavě a k povyražení si s lidmi, kterým jsme posláni sloužit.
Po nás přicházejí další a mají už jiný úkol.
Náš úkol je vymezen časem.
A vracet se znamená strhávat Boží lid zpět.
Vracet se zpět je jako Lotova žena. Byla zděšena tím, co se tam děje. Stal se z ní solný sloup.
Všechno je v Otcových rukou. I dobré i zlé.
Dobré bereme a zlé bychom přijmout nechtěli?

Všude jsem poznal mnoho lidí, celé rodiny i předky. Dalekosáhlá příbuzenstva.
Mnoho jsem pokřtil. Už jsem křtil děti těm, jež jsem pokřtil, když byli nemluvňaty.
Vidět prarodiče, rodiče, děti, vnoučata a pravnoučata…
Jak vystupuje a zapadá generace za generací.
Jak se opakují těžkosti v rodinách.
Když si přijdou poplakat rodiče nad dětmi.
A já si dobře pamatuji, že tito plačící rodiče jednali ještě trochu ostřeji než jejich děti.
A mohu je potěšit, vidíte, vy jste dozráli, dozrají i vaše děti, nebojte se.

Sloužit jako kněz je překrásné.
Stačí jen:
"Řádný kněz nedělá nic mimořádného! Mimořádný kněz nedělá nic řádného!"

Po celých téměř 30 let služby se cítím nesený láskou Božího lidu.
Nikdy jsem nepocítil ani malinké nepřátelství.
Všude, kde jsem byl, jsem doma.
Ale nevracím se, to by přece byl propad duše.
Pán Bůh nás vede dál, vzhůru po cestách, kterým my nerozumíme.
Nemůžeme rozumět, protože On nás poslal dál.
Tam, dál, tam zase budeme rozumět. Ale zpět ne!

5. Jmenování spirituálem pražského semináře bylo jistě citelným zásahem do Vašeho kněžského i soukromého života (nakolik je lze odlišit) a předpokládám, že bylo podmíněno Vaším souhlasem.

Co bylo kromě důvěry v Boží řízení a poslušnosti představeným hlavním motivem Vašeho "ANO"?

Ani v nejmarnivějším snu mě nenapadlo nikdy nic takového.
Nejvyšší hodnost v Církvi je farář.
Byl jsem farářem 23 let (z 29 let služby).
Mým životním snem v posledních letech bylo:
stát se výpomocným duchovním v bazilice Panny Marie a sv. Mikuláše ve Žďárském klášteře.
Konat jen posvátnou službu. Především klečet ve zpovědnici a hledět na svatostánek.
"Laškovat" začal otec biskup 16. července.
17. září přišel otec provinciál s otázkou a chtěl jasnou odpověď.
Chtěl jsem vědět jen, jestli to chce i můj provinciál, je-li to jeho vůle.

Je to nabídka, která nebyla nijak připravena, ani naplánována, ani vysněna.
Jako když se bez lidského zavinění uvolní kámen a padá.
A to je přece výzva.
Možnost zcela změnit život aniž by to byla moje vlastní vymyšlenost.
Určitě jsem pravdivě říkal "ne", ale tak trochu jsem si přece jen přál "ano".
V životě jsem odmítl příležitosti.
Kromě jiného i život v Sept-Fons.
Když jsem odcházel z Brna (2005), bránil jsem se, ale šel jsem.
Teď to všechno bylo jiné. Bolest z rozloučení byla a je,
ale naděje na možnost patřit Bohu ještě víc, když jdu do neznáma…
Takovou nabídku od Boha už v mých 55ti letech nelze odmítnout.
Za co by potom stál můj život?
Kladl jsem si otázky podle kritérií sv. Ignáce při rozhodování:

1. Volba spíše než z lásky k Bohu je ze strachu před Bohem, nechci se vzpouzet.
2. Příteli bych jistě poradil, aby se zcela odevzdal do Božích rukou,
protože všechno se děje jen z Jeho vůle nebo dopuštění.
Chce-li mě Bůh použít, ponížit nebo povýšit, je úplně jedno,
protože vždy Mu jde jen o spásu mé duše a o spásu dalších, k čemuž mě může použít.
Mohu odmítat jen z pýchy, protože nechci být odsuzován, vyhazován, v nemilosti u druhých…
3. Co mě bude chodit myslí, až budu na smrtelné posteli:
že jsem zklamal, že jsem odmítl pozvání od Boha,
(to už mám nyní: jak žiji, u trapistů jsem nezůstal,
vykličkoval jsem z dalších nabídek snad jen kvůli pohodlnému zaběhnutému životu
nebo také ze strachu, abych se nezesměšnil…)
4. Co bude před soudnou stolicí Boží? Neposlechl jsem.

A zásah do života?
Ale přece jsou nemoci a smrt. Není mi dvacet nebo třicet.
U kolika lůžek mladých lidí jsem stál? Proč bych měl být výjimkou?
A toto povolání může být nahrazeno nemocí, jenom aby si mě Bůh k sobě přitáhl.
Snad je tato varianta pro mě snesitelnější.

6. Jaká je Vaše představa spirituality kandidáta kněžství
a jak využijete (pozitivní a negativní) zkušenosti ze své vlastní kněžské formace ve Vaší nové roli?

O nějaký vztah k Bohu pod vedením se snažím léta.
Před 36 lety jsem přišel do Litoměřického semináře.
Po těch letech vím jen to, že je třeba se modlit,
že je třeba si zamilovat samotu,
že je třeba být dlouho v modlitbě,
v četbě,
v blízkosti Boha.

Ptám se sám sebe:
Co dělám, když klečím v kostele? Co dělám při rozjímání, při modlitbě?
Vychází z toho docela konkrétní činnosti:
přemýšlet, číst, vyslovovat invokace, opakovat modlitby.
Ale to hlavní, je co potom, doma sám?
Miluji samotu. Mnozí lidé se děsí opuštěnosti, ale oni neznají milost samoty.
Samotu je třeba ani ne tak zaplnit (naplnit), jako si ji zamilovat.
Jen pár dnů jsem v semináři a krása milované samoty se leskne, jako naděje vycházejícího slunce, jako hvězda, která ukazuje směr.

Každá formace je podle toho, jak ten, kdo formuje, žije.
Co se vyčte a přečte, může být vznešené a krásné,
ale ti, kteří jsou formováni, se podřizují jen skutečnému, pravdivému životu.
Slovům nevěří.
"Upřímnost beze stínu je nejřidší ze všech milostí;
vznešenější než přísnost života a sebeumrtvování,
které nás zaráží v životě svatých,
nežli láska k utrpení
nežli milost vytržení mysli a mučednictví."

Nás připravili dobře, proto jsme tam, kde jsme.
Ostatně člověk se jednoho dne stane dospělým
a musí se vypořádat se všemi chybami rodičů a vychovatelů.
Máme od Boha dost síly, abychom třebas na troskách těch, kdo nás vychovali, postavili palác svého života.
Žádná výmluva neobstojí!
Proto můžeme milovat své rodiče a vychovatele, protože oni byli nástroji v rukou Božích.
Všichni máme skvělou formaci, protože Bůh nás miluje.

7. Můžete prozradit něco málo ze svého soukromí?

(záliby a koníčky, jak odpočíváte, hory nebo moře, nějakou slabost ve smyslu pro někoho nebo pro něco apod.).

Mám rád všechno, protože všechno patří k životu.
Mám rád Vysočinu, její kopce, údolí a rybníky.
Mám rád Tatry.
Ale nejvíce mám rád domov.
Jsem rád doma, jsem nejraději doma.
A jsem nejraději doma sám.
Dříve, když jsem byl na faře, těšil jsem se na chvíle, kdy bude celý dům prázdný.
S lidmi je mi dobře, ale být sám je vzácné.
Doma jsem teď tady, v semináři.
A pak také v Polničce u Žďáru nad Sázavou.
Maminka je s námi, a pokud bude žít, vzor a pramen domova bude trvat.
To je celoživotní opora, nemohu se odtrhnout a vlát kdesi ve větru dějin.
Musím mít zakotvení doma.

Odpočívám v Polničce nebo na Rudce:
"…kde Vysočina nabírá dech
a pole skládají slib chudoby…"

Hory miluji. Tatry, a také jistotu stálosti.
Věci, které se nemění.
Jezdím na stejná místa se stejnými lidmi.
Klid, mlčení, cesty pěšky, postávání v lese pod skalami Vysočiny
nebo zahleděn do dálav a výšek Tatranských štítů.
Tam jezdím každý rok od 1967 a jsem stále stejně uchvácen.

Jsem sklíčen, proto na Tebe tak vroucně myslím –
tu od Jordánu, z hermonského kraje, *
a z této hory, která sluje Misar.
V šumu Tvých vodopádů hloubka hloubku volá, *
Tvé vlny, slapy přese mne se valí.
Za Pánem ve dne vzhlížím, v noci milost čekám, *
s písní se modlím k Bohu svého žití.
Bohu, své skále, říkám: "Proč na mě zapomínáš?"

Trochu mám rád básně. Ale to píši jen s chvěním.
Prorok a básník mají stejné srdce. Čtou "za skutečnostmi",
vidí jasně a (ne)dovedou to říci.
My to posloucháme a rozumíme – nerozumíme.
Ale srdce rozumí a chápe.
Nemusí všechno formulovat přece rozum.
Vím, že básník jasně mnoho vysvětlí, srdce mluví k srdci.
Mám zkušenost u těch nejobyčejnějších, pohrdaných lidí v kostele,
u starých babiček, jak zcela jasně chápou, co chce říci básník.
A mají úplně stejnou potíž:
vědí to, ale neumí to říci tak, aby to bylo pochopitelné "rozumářům".

"Zbývá" dodat: Otče spirituále, vítejte mezi námi! Vyprošujeme Vám hojnost darů Ducha svatého, tolik potřebných ve službě, ke které Vás Bůh povolal. Ať je čas, který mezi námi strávíte, požehnáním pro nás i pro Vás.

HoP.