Stručné všeobecné dějiny výchovy kněží

Po tridentském koncilu (1545 – 1563) dochází k velké obnově a konsolidaci katolické církve. Aby se zlepšila úroveň katolických kněží, bylo rozhodnuto o založení kněžských seminářů. Semináře sloužily k výchově i intelektuální přípravě, tedy na rozdíl od dnešní doby se v nich i vyučovalo. U nás byla politická situace v 16. století poněkud složitější, proto arcibiskupský seminář zde v Praze dlouho neexistoval. Budoucí katoličtí kněží se u nás připravovali v jezuitském konviktu. Teprve v roce 1629 byla pražským arcibiskupem kardinálem Harrachem zakoupena budova pro seminář. Byl jím tzv. Královský dvůr, který stál na místě dnešního Obecního domu. Kvůli Třicetileté válce začal seminář fungovat až roku 1635. Nejvíce pedagogů pocházelo z řad irských františkánů. Ročně nastupovalo do semináře asi 15 studentů. Studium trvalo 5 let.

K velké změně došlo roku 1775 zrušením jezuitského řádu. Arcibiskupský seminář se přestěhoval do dnešního Klementina a stal se tak jediným seminářem v Praze. V roce 1783 císař Josef II. vytvořil generální seminář, který byl plně pod světskou správou, a církev do jeho řízení nesměla příliš mluvit. V té době došlo také k rozdělení formace adeptů kněžství. Duchovní a lidská formace probíhala v semináři a intelektuální na teologické fakultě. Tak tomu bylo až do 2. světové války. V roce 1790 se seminář opět stává církevní institucí a byly též obnoveny semináře v Litoměřicích a Hradci Králové a v roce 1803 byl otevřen i nový diecézní seminář v Českých Budějovicích. V Klementinu byl seminář až do roku 1929, kdy byla dokončena nová budova v Dejvicích; zde sídlí seminář i dnes. Tuto budovu dal postavit arcibiskup Kordač.

Bohužel se na začátku 2. světové války, v roce 1939, do budovy nastěhoval Wehrmacht a fakulta, sídlící v této budově, byla s ostatními vysokými školami úplně zrušena po událostech 17. listopadu 1939. Seminář se přestěhoval do arcibiskupského zámku v Dolních Břežanech. Opět se začalo vyučovat přímo v semináři, a i když zde nemohli učit bývalí profesoři z fakulty, zachovala si výuka dobrou kvalitu. V té době mělo dost kněží kvalitní vzdělání, a tak bylo z čeho vybírat. V roce 1945, po skončení války, se seminář společně s fakultou vrátily do budovy v Dejvicích. Bohužel opět ne na dlouhou dobu. Komunisté si nepřáli, aby se studenti teologie mohli stýkat s ostatními vysokoškoláky, a proto byl seminář v roce 1953 (opět společně s fakultou) přesunut do Litoměřic. V budově semináře se usídlil propagandistický komunistický časopis „Otázky míru a socialismu“. Po sametové revoluci v roce 1990 bylo semináři umožněno vrátit se zpět do Prahy, kde je dodnes v budově postavené arcibiskupem Kordačem.

Seminární řád z roku 1641 a dnes

Budíček zazněl v roce 1641 již v 4.45 hod. a ranní modlitba začínala v 5 hodin. Dnes budíček neexistuje a v Arcibiskupském semináři v Praze se vstává později. Program je také více různorodý. Ranní rozjímání začíná v 6.30 (kromě čtvrtka, kdy je v 7.00), v sobotu je individuální a v neděli v 7 hod. Mše svatá spojená s ranními chválami se slaví hned po ranním rozjímání. V pondělí je mše svatá „tichá“, v úterý až čtvrtek s doprovodem varhan, v pátek latinská s chorálním doprovodem a v sobotu rytmická. Po mši svaté se ve všední dny jde na snídani a od 8.30 hod. obvykle začíná první hodina na fakultě. V roce 1641 se po ranní meditaci bohoslovci odebrali na samostudium, které trvalo od 5.30 do 7.00 hod., po čemž následovaly přednášky. Ty byly přerušeny mší svatou v 10.00 hod. V 11.00 hod. se konal společný oběd a po něm bylo krátké volno do 14.00 hod., kdy začalo samostudium. Dnes se přes den každý bohoslovec řídí svým vlastním programem, s ohledem na různé rozložení přednášek. Ti, kteří nemají školu, se ve 12 hod. scházejí na modlitbu Anděl Páně a krátké zpytování svědomí v seminární kapli. Potom usedáme k obědu. 

V roce 1641 odpoledne opět probíhaly přednášky, které byly v 17 hod. završeny samostudiem. V 18 hod. se bohoslovci sešli na společnou večeři, po níž měli do 20 hodin osobní volno. Ve 20 hodin zazněla večerní modlitba a po zpytování svědomí každý ulehl. Dnes je odpolední a večerní program různorodý. V pondělí se bohoslovci obvykle scházejí k modlitbě lectio divina, v úterý bývá bohoslovci připravené pobožnost s adorací Nejsvětější svátosti, ve středu se scházíme k modlitbě večerních chval, ve čtvrtek je adorace Nejsvětější svátosti s modlitbou kompletáře a v pátek se schází diecézní společenství. V sobotu a v neděli je program volnější. V sobotu se v 10.30 scházíme na společnou modlitbu růžence, pak následuje mše svatá v 11 hodin. Ve 20 hod. si obvykle poslechneme úvod do nedělní liturgie, kterou si připravil bohoslovec vyššího ročníku, poté slavíme vigilii. V neděli se většinou účastníme mše svaté v přilehlém kostele sv. Vojtěcha a jednou měsíčně je pak možnost „rozptylu“, kdy si každý bohoslovec může vybrat mši svatou ve městě. Večer se scházíme na společné nešpory, výstav nejsvětější svátosti a svátostné požehnání. V neděli večer je také prostor pro společnou rekreaci. Silentium, tj. posvátné ticho, kdy se snažíme prožívat poslední hodiny dne s Pánem v modlitbě nebo duchovní četbou, začíná o víkendu ve 22 hodin, ve všední dny po poslední společné modlitbě.

V roce 1641 nebyly jednou v týdnu přednášky a bohoslovci místo nich chodili společně na vycházku za město, pod dozorem dvou prefektů, které jmenoval rektor z nejlepších alumnů. Seminaristé se oblékali do modrých talárů s cingulem a pláště s červeným límcem. Dnes už můžeme chodit v civilu a máme možnost jednou týdně nejít na společný program a využít večerní vycházku (do 23 hod.), navíc ve středu není po večeři žádný program a je možnost být do 21 hod. venku „bez vycházky“. Přes den je možnost pobývat kdekoliv, pokud nemáme společný program nebo přednášky. Každý den je také možnost půl hodinové adorace s výstavem Nejsvětější svátosti.

Dříve bydleli bohoslovci v dřevěných celách, zařízených postelí, stolem a židlí. Prázdniny trvaly zpočátku jen tři týdny a bohoslovci je trávili společně s rektorem na seminárním statku v Sovinkách. Prázdniny se vyhlašovaly obvykle v říjnu. Po polovině 17. století se prázdniny rozšířily a trvaly od 8. září do Všech svatých (1. listopadu) a mohlo se na ně jezdit domů.

Dnes máme každý svůj pokoj. Naše prázdniny se kryjí s prázdninami studentskými a můžeme jezdit domů, s tím, že část prázdnin máme různé povinné praxe (ve farnosti, s mládeží, v nemocnicích, v armádě aj.). Praxe máme i přes rok, každý má možnost se věnovat různým pastoračním činnostem (společenství mládeže, práce s chudými, aj.). Přes rok se také odehrává velký počet akcí, od pravidelných jako jsou třeba obláčka, udílení služeb lektorátu a akolytátu, kandidatura na sv. Hoře, Tammím, Navalis, „tříkrálové žehnání“ nebo fakultní „Veni Sancte“ a „Te Deum“, po různé nárazové jako jsou spontánní výlety, poutě, kulturní akce (koncerty, divadla, kina, aj.) nebo sportovní akce („Cross campus“, fotbal, hokej, aj.). Taktéž během roku probíhají víkendové rekolekce (duchovní obnovy) a workshopy (o sexualitě, homiletice, aj.), které jsou nedílnou částí formace. O akcích pravidelně informujeme v aktualitách.